Bonnie & Clyde, 5. 11. 2016, 15:00, Hudební divadlo Karlín, Praha

Diváci, kteří jsou zvyklí v Karlíně na zaplněné jeviště, plné barev, energie mohou odejít dost zklamaní. Přestože HDK avizovalo, že má k dispozici zcela výjimečnou formu licence pro dané představení, díky vstřícnosti autora Wildhorna, že bude představení okázalejší, tak kromě prvních dvou čísel se zázrak nekonal. Kde je chyba? Chyba je v samotném díle, které je podle mě vhodné na komornější scénu.

Hudba Franka Wildhorna v představení střídá různé žánry – jazz, gospel, rock´n´roll, popové skladby. V překladu Tomáše Belka, který je celkem povedený, se mi líbí, že se nebál použít žargon - cajti, etc.

U předehry bych vyzdvihnul light design „střelby“. V úvodním čísle "Velká show" se mi líbilo zhmotnění představ Bonnie, o svém budoucím životě, lépe o životě Clary Bow, kterou taneční sólistka moc hezky předvedla, a ve vhodně zvoleném kostýmu vyniklo její vlnění. V tomto výstupu se poněkud zhmotnily představy o velkolepém pojetí pražského nastudování.

Ve druhém čísle, „Svět znát bude jméno mý“ kdy Clyde tančí u Bonnieina auta s chlapci, jsem se nemohl zbavit pocitu – „zaplácneme choreografií hluché místo“.

Co se musí vyzdvihnout je jednoznačně výkon Bonnie – Markéty Procházkové, přechod od naivní dívenky, která se s Clydem oťukává, postupem času její láska k němu sílí, až do chvíle, kdy mu zcela propadne, čímž opouští i svou matku a dává se tak na cestu konečnou. Marky krásně procítěně podala skladby – „Umřít není zlý“ a hlavně duet s Blanche „Kdo má rád“. Když jsme u Blanche – musím pochválit Jitku Schneiderovou, která mě velmi příjemně překvapila, herecky byla dokonalá. Pěvecky dobrá, ano, je to herečka, ale zpívá dobře, Procházkovou velmi dobře doplňovala. Její role, nábožensky založenou kadeřnici na maloměstě, podala velmi přesvědčivě. Bylo jasné, že ona doma nosí kalhoty. A propos jezdecké kalhoty, utrousená poznámka úplně nepadla na úrodnou půdu, Procházková vtípek moc dobře nepodala.

S Blanche je neodmyslitelně spjatý její muž Buck, bratr Clydea. Bucka předvedl Tomáš Vaněk, ačkoliv je mladší než Schneiderová, tak jako pár byli uvěřitelní a zdá se mi, že jejich vztah a život a láska byly lépe vykresleny, než život hlavních hrdinů. Vždyť pro lásku Blanche opouští své zavedené pořádky a dává se na dráhu zločinu, jediná však také končí za mřízemi. V pěveckém partu se mi zdál Vaněk jistější, než ve hraných pasážích. A pozor, mluveného slova v představení má každý opravdu dost!

V představení je řada vtipných pasáží – Blanchin salon, jezdecké kalhoty, vytahování kulky z Clydeova ramene, návštěva věznice - v Procházkově režijním nastudování jich řada zanikne. Problém je v načasování vtipu a také ve zvuku! V první polovině prvního dějství často hudba přeřvala interprety, takže bylo stěží rozumět, co to vlastně povídají – kadeřnictví Blanche. Chválím provedení  „autogramidády“ v bance – Bonnie si musí povyskočit pro propisku, která je v ruce rukojmího, jehož ruce nesmí být níž, než v úrovni jeho uší.

Clyde Martina Písaříka působí spíš jako spratek, nikoliv grázl, ale v každém případě je to vrah! V mluvených pasážích si byl jistější, pěvecky byl výborný, v některých tónech i překvapil – „Ďábel mě má rád“.

Co se týče nasvícení inscenace – vše bylo vhodné, jen mi je otázkou, proč se rozsvěcoval hlavní lustr v sále. Snad jako dojem dne? Musím pochválit „příjezd“ auta, před loučením Bonnie s matkou. V Karlíně příjezdy aut umí – třeba Addams´ Family, když Morticia chce opustit rodinu.

Obsazení „slavných“ matek je nejspíš nezbytností, protože „Jaruno, včera jsem viděla Andrlovou“, mi přijde možná jako dobrý zážitek, ale nevím, zda se to dámám vyplatí? Myslím si, že by to zvládly členky company. Ale chápu, je to Karlín, cítím z něj něco více, punc, prostor divadla, nabídnout to nejlepší. Zvlášť u matky Clydea – Cumie - měla cca 10 vět? Cumie odehrála Ivana Andrlová, jejího muže Oldřich Král – není co hodnotit. Více výstupů má matka Bonnie – Emma, které se zhostila Mirka Pleštilová, její výkon se mi líbil, v roli nezpívá, naplno prožila loučení se s Bonnie, s vědomím, že ji vidí naposledy.

Ze členů company mě zaujal výstup představitelky Trish – promluvy v kadeřnictví však díky hlasitosti hudby poněkud zanikly, ale na návštěvě manžela ve věznici, byla neopakovatelná. Můj plus má také Pavlína Ďuriačová tance jí sedly a guvernérka naprosto. Takovou dámu jsem si představoval a představy se naplnily.

Výkony obou „dětí“ jsou přirozené, díky nim se dozvídáme o původu obou hlavních hrdinů. Dominika Elischerová je toužící naivní divenou a Josef Fečo je hrubiánským grázlem.

Opravdu na pěst byla role Teda. Je to ne úplně dotažené do konce, ale bravurně se poněkud nevděčné role zamilovaného a oddaného policisty zhostil Lukáš Kumpricht. Písně podával s lehkostí, herecký projev byl také dobrý, sám jsem ho rád zase viděl.

Obrovským přispěním, k provedení díla, byl projev Bohouše Josefa. Jeho hlas – kněze – se divadlem nesl s naprostou lehkostí, vážností a důstojností. Ve zbývajících rolích se představili – jako Šerif Vladislav Beneš a Franka Hammera odehrál Miloslav Mejzlík, který zahrál i roli soudce. U obou není v podstatě co hodnotit – činoherní role, které byly však nezbytné pro posun v lapení Bonnie a Clydea.

Kostýmy Michaely Horáčkové Hořejší plně odpovídají době, byly použity klasické pánské obleky, nešetřilo se volnou módou dělníků. Dámy měly apartní kloboučky, boty na podpatku, sukně a vhodně se doplňovaly – „Kdo má rád“ – Bonnie červenou sukni, černý vršek a Blanche opačně. Vše v tlumených barvách. Dobová inspirace je vidět při pořizování fotografiíí, kdy jsou na plátno promítnuty 3 autentické fotografie slavného páru.

Co se týká choreografií, byla Strouhalova práce odvedena dobře, musím velmi pochválit „hon na chléb“ ve výstupu „Made in America“. Avšak tanečních výstupů, díky charakteru díla, bylo poskrovnu a snaha byla zjevná na startu první poloviny.

Scéna – funkční, avšak se značnými přestavbami, které si myslím, mohli probíhat za provozu, jen to domyslet, co se týká nasvětlení, ale naštěstí probíhají přestavby za plného znění hudby, tak to nevyznívá hluše. Je použit barový pult – kavárna, kde Bonnie pracuje, posléze jakou soudní pult. Dále jsou použity 3 věže, třípatrové, které připomínají použití z Lucie. Konstrukce evokují, se schodišti a následnou projekcí, zadní vchody a trakty typicky americký ulic. Jednotlivá podlaží nás dostávají do domovů Bonnieniny matky, doupat obou hlavních představitelů. Dále jsou použita také jako cely. Vedle nich jsou využívány i masivní mříže, zvlášť u cel Clydea a Bucka.

V sobotní představení byla poněkud chyba v technice – anglické titulky naběhly až ve 3. čtvrtině 2. dějství, ocenil bych je hned na začátku, kdy se opravdu drmolilo. Pak byl i zajímavý vzkaz „Check the air flow“ promítaný na plátno. Další technickým problémem bylo vypadávání portů – jak u pana Mejzlíka, tak i u pana Písaříka, který byl zrovna ve vaně, ale velké díky Markétě, která ihned zareagovala a předklonila se k Martinovi blíže, aby jeho hlas pobíral její port.

Závěr:

Všechno bylo dobře, živá hudba byla perfektní, ale nějaký zážitek, nějaké „to“, pro co se na představení vrátit opravdu nevidím. Zůstává tady poněkud hořká pachuť nad dramaturgií. Jestli šlo o nutnou další spolupráci s Frankem Wildhornem, či on tlačil na uvedení, to se nedozvíme.

Ona „show“, která byla avizovaná, asi plynula z minulosti, kdy bylo jeviště opravdu plné – viz Carmen, Addams´ Family etc. Možná existuje jakási „zodpovědnost“ za vystupující umělce, které je nutné mermomocí do představení obsadit. Vše asi to plynulo z toho, že ano, uvedeme muzikál. A není on trochu komornější? Je, ale to nevadí, nějak to zmákneme. Tak ne, nezmákli jste to. Co se týče „velkolepého“ příslibu. Pokud od toho odhlédneme, budeme dělat, že o tom nikdy nepadla žádná zmínka tak:

Scéna prostá, vhodně doplněná projekcemi, kostýmy dobové, nasvícení vhodné, choreografie dobře zvládnuté v rozsahu odpovídající Procházkově představě a možnostech daného díla – tedy poskrovnu. Hudba daná, směsice různých stylů – nejvíce mě zaujaly sborové výstupy a sólovky Bonnie a duet Bonnie s Blanche. Vesměs je to zklamání, které bylo zapříčiněno výběrem díla, které ani příliš úspěchu v Americe nepobralo. Možná naděje se skýtala v tom, že Wildhornova práce není kladně hodnocena na americkém trhu, kladné ohlasy sklízí u publika na ostatních kontinentech a podobné se nejspíš očekávalo i u nás.

Uvedené dílo nijak nevybočuje ze standardu našich scén a zároveň nepřineslo nic nového, ale stále patří k tomu lepšímu, co se v Praze uvádí.

P.S: Chválím provedení programu a merchendasing – známky jsou povedené.