Adéla ještě nevečeřela, 30. 12. 2016, 16:00, Západočeské divadlo v Chebu, Cheb

S Adélou se roztrhl pytel a na českých jevištích se řádně zabydlela. Světová premiéra muzikálu na motivy stejnojmenného filmu Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského proběhla 6. 9. 2008 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a o měsíc později, 24. 10., byla inscenace uvedena na prknech Divadla Broadway (DB) v Praze. Následovala uvedení v Plzni (2012) a po obnovené premiéře v říjnu 2016 opět v DB a ve stejném měsíci na scéně Horáckého divadla v Jihlavě. Své místo zaujala také v repertoáru koprodukce tří uměleckých subjektů, které působí v Karlovarském kraji - Západočeského divadla v Chebu, činohry Karlovarského městského divadla a Karlovarského symfonického orchestru. Spolupráce souborů navazuje na uvedení Divotvorného hrnce (2013).

Zdařilé režijní nastudování hry „Adéla ještě nevečeřela“ (AJN) Zdeňka Bartoše mělo na západě svou premiéru 5. 11 2016 v Chebu a 26. 11. 2016 na scéně karlovarského divadla. Právě ZČD Cheb má na realizaci lví podíl – zajišťuje jednak výpravu a také zapojení celého inscenačního týmu v čele s celým souborem, který doplňují umělci z KMD. Plně profesionální soubor je právě v ZČD Cheb, nikoliv v krajském městě, jak je tomu v jiných oblastech. Karlovým Varům chybí stálý soubor a repertoár, jen na vysvětlenou.

AJN je kvalitní tuzemské dílo posledních let, které pro divadlo upravil a texty písní opatřil Radek Balaš, známý divadelní režisér a choreograf. Hudba, složil Ondřej Brousek, která prochází různými hudebními styly – přes odrhovačky „Praha je štamgastů ráj“, romantické balady „Ty jsi ta nejkrásnější…“ až po rockové variace „Láska je akrobat“. Hudební rejstřík je opravdu bohatý, nevyhýbající se, pro muzikál typické, opakováním melodií. Společně s odsýpajícím dějem, vtipnými dialogy a invencemi dvou a půl hodinové představení, uteče jako nic.

Děj představení není nutné představovat, lze jej najít na internetu a je znám ze stejnojmenného filmu.

Scéna Jana Brejchy se musí vypořádat s řadou úskalí, jejich řešení by bylo snadné v případě muzikálových scén. Podívejme se na uvedení v chebském divadle. Západočeské divadlo je divadlo s širokým repertoárem a muzikál či hry s hudebními prvky jej pravidelně okořeňují. Brejcha se musel vypořádat s absencí propadel, točny. Scéna je orámována „květinovými“ výjevy, lemované červenou šálou. V pozadí je plátno, které slouží k četným vkusným projekcím díky povedeným kresbám Dana Černého, (výjevy Prahy, Kratzmara v divočině, domácnost u Bočků, Kratzmarův skleník, páru Květušky a Nicka, etc.). A uvedené plátno je také doplněno skutečným promítacím plátnem, na kterém je vyjevena pravá identita Ruperta von Kratzmara. Ke změně prostředí jsou používané 2 pojízdné plošiny, které jsou taženy jevištními techniky, kteří jsou zcela přiznání, donášejí i ostatní inventář – nábytek, pouliční lampy, safe, avšak v příběhu nijak neruší, změny jsou rychlé. Nechybí ani Nickovo zavazadlo plné propriet pro jeho převleky a nástroje. Pro prostor šantánu je použit půl kruh, jako brána pro vstup na scénu.

Kostýmy Andrey Králové jsou vkusné, praktické, odpovídající době – dejme tomu počátku 20. století. Jedná se o přehlídku kostýmů prostého lidu – cestujících, pijanů, dále také hraběnky, nechybí ani uniforma – veškeré kostýmy jsou především laděny do černobílých kombinací.

Provedení květiny Adély je prosté, je to loutka, která ve své prvotní fázi je vedena její představitelkou Vladimírou Vítovou, s postupem času je Adéla zvětšuje tím, že je její voditelka umístně do „trychtýře“ a velikost rostliny doplňuje až 4 členná company – ostatní členové souboru, kteří jsou navlečeni do těla obepínajících růžových a žlutých trikotů. Oděvy lehce připomínají psychedelický sen Sophie na začátku 2. poloviny pražského nastudování jukebox muzikálu Mamma Mia!

Taneční výstupy měla na starosti Ivana Dukić. U profesionálního muzikálového souboru bych nesynchronizovanost v tanečních choreografiích, které prostě mají zařezávat, neodpustil, avšak tady musím přimhouřit oko. Velmi se povedli metaři, Kriminalista. Dívčí trio a hromadné výstupy bych ještě nahnal do zkušebny před zrcadlo!

Už samotný začátek byl milým a úsměvným zpříjemněním  - dirigent, který je otočený do publika usíná za zvuků známé ukolébavky. Následovalo velké úvodní číslo „Píseň úvodní taktně upozorňující diváka na fakt, že se bude bát“, dívčí trio – ve složení – Barbora Mošnová, Pavla Janiššová a Vladimíra Vítová – dámy provádějí dějem – jednou jako uvaděčky, jednou jako motýli, podruhé jako amorci atd., žádná nevyčnívá, působí společně jako jeden celek.

Konečně se seznamujeme se s hlavním hrdinou představení – Nickem Carterem, kterého nastudoval třiadvacetiletý, talentovaný Dominick Benedikt. Benedikt jako Nick Carter prochází představením s naprostou lehkostí a zkušeností profesionála. Od úspěšného, sebevědomého Američana, který poznává české reálie, s kterými si poněkud neví rady, až k zamilovanému, lehkomyslnému mladému milenci. V písni „Ty jsi ta nejkrásnější blondýnka, co znám“ bylo znát, že na umělce je píseň poměrně vysoko, ale zvládnul to. Osobně se těším na další účinkování na scéně ZČD – jako Cassio v Shakespearově Othellu. Velmi dobře byla provedena proměna Ledviny v Cartera, kdy nastrojený mizí za skříní a pak se ihned objevuje Nick. Let Nicka nad Prahou probíhá velmi vkusně – vše na projekčním plátně, nikoliv trapně, tak jako na scéně DB.

Pražského policistu – komisaře Ledvinu nezapomenutelně odehrál a odzpíval Radek Bár. Bárův Ledvina je sympatický bodrý Čech, který vtipně a nenásilně komentuje nastalé situace. Ruperta von Kratzmara se ujal Petr Batěk, který je nejen dobrý herec, ale také zpěvák. V roli šíleného, ráčkujícího vědce by mohl přidat na „šílenosti“, ale možná je to režijní nápad netlačit tolik na pilu.

Albína Bočka – gymnasiálního profesora ve výslužbě musel odehrát Karel Beseda, jako záskok za Pavla Marka, některé pasáže četl z „herbáře“, ale musím říct, že to bylo v minimu případů a jako záskok působil v roli Květuščina dědečka naprosto sebejistě, přesvědčivě. Karolína Jägerová, coby Květuška, zcela přesvědčivě odzpívala svou sólovku „Láska je akrobat“. U ztvárnění naivní dívenky mohla Jägerová ještě více přitlačit na pilu a rozdovádět se, uvolnit, vypustit ze sebe to naivní dítě.

Dále musím pochválit za práci s hlasem, udržování si postoje, houpavých pohybů, gestikulaci Vuka Čelebiće - Komorník von Kratzmara. V klíčové roli Hraběnky Thunové se představila paní Jarmila Šimčíková, která s noblesou a přesvědčivým zpěvem předvedla aristokratku toužící po svém Gertovi. Její pravou rukou je její služebná, později, jak poznáme Bianca – krasavice ze šantánu. Na jedné straně oddaná služebná, avšak klíčová osoba v nastalé zápletce, toužící, velmi vyzývavě, po americkém detektivovi, kdy byla na hraně, kdy by mohla sklouznout až k naprosté afektovanosti, a také svůdnici, která velmi přesvědčivě trpěla při „výslechu“ a ničení svého šatníku. Dokonalou Biancou byla Barbora Mošnová.

Jelikož se nenašel žádný liliput, byla role Goga provedena Miroslavem Sabadinem, který byl usazen, nebo snad i položen na kolečkovou židli, spíše jejím torzu, na kterém se odstrkoval nohama. Na sobě má kostým s loutkovýma rukama, působilo to velmi lacině, trošku rozporuplně, musím však pochválit jeho práci s hlasem. V dalších rolích se představili – Jindřich Skopec jako policejní ředitel Baron Franz von Kaunitz, David Beneš jako Carterova pravá ruka – George Kuřátko. Díky rozsahu rolí není v podstatě co hodnoti.

Adéla, jejíž hlasem byla Vladimíra Vítová interpretaci splnila na výbornou, vybrousila zpěv, v muzikálu „Ženy na pokraji nervového zhroucení“ si na něm poněkud vylámala zuby.

Naprosto nezbytné je uvést jména všech cestujících, metařů, chodců, štamgastů, tanečníků, šlahounů Adély, dětí, zločinců a lotrů všeho druhu – Jiří Švec, Vuk Celebić, Pavel Richta, Miroslav Sabadin, Michal Švarc, Daniela Šišková, Radmila Urbanová, Jindřich Skopec, David Beneš. V muzikálu AJN jsou postavy company naprosto nezbytné, představení by bez nich nefungovalo a udržují v díle tempo. Jednotlivé postavičky se drží své role, tu kradou, tu čekají, tu se opíjí.

Repríza byla velmi dobře nazvučená, interpretům bylo skvěle rozumět, hudba jednotlivé představitele nepřeřvávala a živý orchestr dodal punc exkluzivity. Hudba jela v daném tempu pod taktovkou a v hudebním nastudování Matěje Kroupy. Před děkovačkou, při písni „Já jsem kytka, kterou Darwin…“, nedošlo k lacinému sklouznutí k interakci šlahounů Adély s publikem.

Musím trošku vytknout zmatečnost, která nastala v závěru 2. půle při požírání aktérů Adélou a opět pozor na nekoordinovanost hromadných tanečních výstupů.

Shrnutí

Velmi zdařilé provedení muzikálové adaptace Adéla ještě nevečeřela, která je tím lepším, co v posledních letech na muzikálové scéně vzniklo, je hlavním divadelním tahákem na západě. Provedení je bravurní, za což lze děkovat citlivému Bartošově vedení a plnému nasazení všech 3  zúčastněných souborů.  Muzikáová adaptace známého filmu rozhodně stojí za návštěvu, nemusíte se tak trmácet do Prahy, plnohodnotné představení navštivte na scénách v Chebu či Karlových Varech.