Evita, 14. 5. 2016, 15:00, Studio DVA, Palác Fénix

Muzikál Evita ve Studiu DVA začíná vstupem postavy Che na scénu, kdy gesty a za pomocí zvuků uzavírá dveře sálu, tlumí světla, roztahuje oponu. Jsme v kině, je 26. 7. 1952 Buenos Aires, a spolu s pomyslnými diváky koukáme na film v hlavní roli s Evou, ve španělštině, doplněný českými titulky. Tento nápad se mi velmi líbil, zvlášť když na projekci je sama hlavní představitelka Evity. Promítání je náhle ukončeno vstupem samotného Perona, doprovázené nelibými výkřiky diváků, který oznamuje smrt své ženy, Evity. Requiem je pronášeno company z balkonů, které se poté záhy objeví ve dveřích do sálu, což je velmi efektivní a spolu s nasvícení a vzniklými stíny je připravena pochmurná scéna. Silný zážitek.

„Ó, nač ten cirkus“ – na scéně je Che, Peter Strenáčik, na scénu přichází argentinský lid, aby vzdal hold své milované Evitě. Che komunikuje s těmito účastníky – gesty, mimikou a to po celé představení. Vracíme se v čase – spolu s Che, jsme účastníky jednoho z mnoha koncertních vystoupení Augustina Magaldi. Magaldi Ondřeje Izdného je velmi úlisný, slizký a také komický – vtipná groteska spolu s Che – podání mikrofonu, povolení délky kabelu, čekání na výstřel konfet – hvězd – což je chytře vymyšlené u opakování refrénu – „lásko má…, lásko má…,  lásko má, tonem v záři hvězd“.

Evě je 15 let a touží po lásce, touží po novém životě, touží po velkém světě. Tyto možnosti jí může splnit zmíněný zpěvák. Oba míří do Buenos Aires. On není na takový vztah připravený, upozorňuje na „bulváry plné špíny“. Auto – jen maska, za ním sedadla, Magaldi řídí, členka company hýbe stěrači, jiný člen myje pomyslnou skleněnou výplň, ona pak pomocí stěračů „hraje“ na bubny do rytmu, muž se k ní přidá se svými mycími proprietami.

Eva je plná energie, síly a to využívá i pro své budoucí vztahy. Ve skladbě „Sbohem a díky“ se, na jednotlivých pohyblivých segmentech scény, spolu s Che, loučíme s jednotlivými muži, které Eva potkala. Eva se stává známou herečkou, vystupuje v rozhlase. Výstup „Cesta možného“ – na scéně 4 důstojníci, kteří odzpívají svůj part, který má s nimi pět i Peron, ale probírané uvedení, se zpěvem u Karla Rodena příliš nepočítá. Zajímalo by mě, jak je s tím srovnám majitel licence. Na scéně tak jen stojí vzadu, otočený k lidem, pak předstoupí, stojí a pak opět odejde a stojí zády k hledišti.

Před scénou „Charitativní koncert“ předstupuje na forbínu Che, kde se jeho lusknutím prsty na oponě promítá jedna z mnoha psaných pasáží na stroji, za doprovodu patřičného zvuku. Dovysvětlováním děje je poměrně často představení narušováno, možná, že se nestíhá převlékání interpretů, pak to natažení chápu, ale co je divné, když to co je napsané, tak je i Cheem, zopakováno.

Jsme na „Charitativním koncertu“, uspořádaném na podporu postižených zemětřesením, kde končí svůj výstup Magaldi. Je otočen spolu se svou company k divákům zády, protože na plátno je promítán dav na stadionu, ke kterému zpívá. Tento způsob se mi velmi líbí, je použit, i když promlouvá Eva ke svému národu, z balkonu Casa Rosada. Na stadionu vystoupí Peron, nyní už otočen do publika, dav řve Peron, Peron, Peron… a nyní se zde Eva setkává s Peronem. Jejich sbližování během písně „Vím, že se dnes mohu hodit vám“ postupuje velmi opatrně, ona se jej snaží dotknout, nakonec si to rozmyslí. Tančí spolu, každý ještě podle svého, pak se sladí, ona se přestane doteků ostýchat, až se nakonec políbí.

Eva posílena svými úspěchy, postavením a významným mužem po svém boku vstupuje do jeho života a zcela nelítostně a s úsměvem vypakovává jeho milenku, kterou krásně a čistě zazpívala Petra Kosková, během písně obdivuji skvělou práci na scéně. Eva, s pomocí členů company, ji vystěhovává, rozděluje majetek – pokoj je spojen na dvě poloviny, spolu s obrazem, na kterém je Peron a milenka – pak je vše rozděleno, odebráno, až milenka končí sama na svých kufrech a polovinou svého obrazu. Velmi hezky udělané.

Následující výstup, „Co se z mrchy vyklube“, kdy na scéně jsou 4 členové dámské a 4 pánské company. Dámy sedí na židlích a míchají pomyslné šálky s kávou, či čajem, za nimi stojí muži a čtou v novinách – podávají názor na svou první dámu, oni, aristokraté, ji nemusejí, je jim zcela lhostejná. „Hleď dál v Argentino“ – na scéně je Peron, k němu přichází v nádherném „důstojnickém“ kostýmku Evita. Eva jako silná žena, Eva, která hájí svého muže, Eva, která promlouvá k davům, Eva, která je pro svého muže oporou při volbě prezidenta. Scénu zaplňuje company mávající bílými vlajkami.

Ve druhém dějství, kdy je na začátku opět gesty Che a doprovodnými zvuky zhasnuto osvětlení, rozevřena opona, na scéně je „balkon“, na který vystoupí Juan Peron a posléze i jeho žena Eva. Oba mávají davu – divákům, působí to tak věrohodně, že jim někteří mávání opětují. Po stranách stojí členové company a skandují „Peron, Peron, Peron“. Ne všem se to líbí, někteří se dívají s úkosem, jiný jsou nekompromisně odvlečeni pryč. Následuje muzikálový hit „Utiš se má Argentino“, během, kterého Eva lidem slibuje, že bude stále takovou, jakou je, aby pamatovali, že ona je také jednou z nich, jednou, která znala bídu a hlad. Následně je balkon odsunut do zadní části a opět se promlouvá k davům na plátně.

Na scéně zůstává Che s Evou a bilancuje její dosavadní kariéru při písni „Tvůj Olymp je výš“, scéna je velmi intimní – sami, na forbíně, zatažená opona – promlouvá k ní, některá slova ji bolí „Tvůj Olymp, či ráj, se stane záhy tvou zlatou klecí.“.

Eva pomáhá chudákům, zakládá svou nadaci, navzdory aristokratům. Shání peníze, kvůli tomu musí i dobře vypadat - ve výstupu „Za duhou vzlétnou výš“ je v péči kadeřníků, kosmetiček, manikérek, módních návrhářů. Představitelka na konci výstupu stojí na stoličce, díky tomu vyniká celá délka šatů. Ona tam stojí tak celá ve své kráse, připravená oslnit Evropu. „Duhová jízda“, absolvovaná v kupé vlaku za doprovodu důstojníků, Eva se svým mužem projíždí Evropou. Eva stále musí bojovat s tím, že ne všude ji přijímají s otevřenou náručí, dokonce ji nazvou děvkou. Turné je však záhy Cheem ukončeno kvůli Evině únavě. Zde je začátek konce!

Během písně „Ta holka z komparzu“ se Eva definitivně rozchází s argentinskou smetánkou, která odmítá její dobročinnost, a proto jim navzdory, zakládá vlastní nadaci pro pomoc potřebným. Bezmocným lidem pomáhá během „Prachy se točí“, kdy na základě přání na lístku každému předává Eva, s pomocí Che, značné obnosy peněz na vyplnění jejich.

V následujícím výstupu je Eva vyobrazena jako Panna Marie, s náznakem svatozáře pomocí vkusného kloboučku, na podstavci, před ní se modlí a děkují děti-sirotci. Che opět nahlodává Evu – „proč vládnout chtěla bys zemi, v níž se svatou můžeš stát?“. Následuje „Valčík pro Evitu a Che“. Eva pomáhá lidem, ovšem stát se takovými výdaji dostává na okraj katastrofy, ona si to není schopna připustit, lusknutím prsty bojuje s Cheem – zhasínají a rozsvěcejí vysvětlující titulek – Eva tak odmítá pravdu, že odstrašuje a odstraňuje neznámo kam své odpůrce.  Ve valčíku tančí každý zvlášť a přesto synchronně, jako by stály v tanečním postavení jeden s druhým.

Největší pěvecký prostor pro Perona „Je to démant“ – kdy se Evy zastává a hodnotí kladně evropskou tour -  ve mně nezanechal bůhvíjaký pěvecký dojem - podivně ozpíváno. U Evy se stále více projevuje její nemoc – rakovina. V písni „Měl jsi mě rád“ se ptá Juana, zda ji vůbec kdy miloval. Navíc cítí, že jí už nedůvěřuje, před nadcházejícími volbami, protože on má obavy, že další volbu nezvládne a vše co s Evou dokázali, přijde v niveč. Armádní vliv sílí. Během písně se Eva zouvá, povoluje si účes. Scénicky se mi to moc líbilo. Každý v oddělených postelích, mezi nimi natažená červená látka – možná jako koberec, možná jako cosi, co spojuje jejich vztah, působí to tak křehce. Fišarová píseň podává s obrovským citem a důrazem na jednotlivá slova. Během písně se k sobě přiblíží, přicházejí po červeném  pruhu lásky, až nakonec Eva padne do Juanovi náruče zcela zesláblá. Che nám pomocí klepání psacího stroje informuje, že na pomoc Evě povolal nejlepší lékaře z USA, kteří u ní provedli lobotomii.

V temnější části představení vidíme zcela zesláblou ženu. „Evin poslední rozhlasový projev – Utiš se, má Argentino“. Hrdinka stojí na scéně zesláblá, umělkyně je v pomocné konstrukci, do které je zaklesnuta, aby nepadla, přes to vše je navlečené oblečení. Kolem ní stojí rozhlasoví pracovníci a s odpočtem a gestem k živému vstupu se Eva mění – únava je pryč, síla se vrací – efektní hra na to, co už není. Scéna se ze tmavé rozzáří do ruda.

Následují „Fragmenty“, kdy Eva je zavěšena v konstrukci, ve které se bezmocně zmítá ze strany, na stranu, obklopují jí ostatní postavy, snad jako obrazy jejího života. Musím říct, že to bylo velmi povedené, dojemné. Kdy silná žena je zcela bezmocná a pod vlivem nemoci. Eva umírá.

Na závěr během písně „Lamentace“ Eva ožívá, stále rozpuštěné, neučesané vlasy, a jako nadpozemská bytost se vznáší, pomocí lávky, která je vystrčena ven z hlediště, se vznáší nad diváky. Výstup byl pro mě velmi emotivní, sílu tomu ještě dodávala slova „jo, tenkrát, když jsem byla malá, tak rok míval snad miliony dní“. Dnes absolutně nic nestíhám a nemůžu si užívat pohodu a volno.

Režisér Ondřej Sokol vytvořil na komorní scéně, s minimem členů company a se silným obsazením Che a Evy nezapomenutelné biografické dílo.

Co se týče choreografií – prakticky nulové, pokud práce paní Suchánkové spočívala v předvedených pochodech vojáků, či nástupu argentinského lidu (Hleď dál, Argentino), pak moc práce neměla.

Kostýmy jsou moc hezké, pestrá paleta je vidět u představitelky hlavní role, která vystřídá několikeré róby, od lehkých šatů, které nosí v mládí, přes uniformu, po boku Perona, společenské šaty, kožich až po nemocniční roucho. Ženy nosí květované, vzorované šaty, pánové obleky, a oděvy vhodné pro „dělníky“.

Problémem byl zvuk, orchestr častokrát přeřvával interprety. U company došlo několikrát k výpadkům mikrofonu, ale díky prostoru, ve kterém je Lloyd Webberovo dílo uváděno, bylo slyšet.

Scéna je velmi prostá, vzadu za plátnem je umístěn orchestr. Před plátnem nápis „EVA“ a nad ním typické slunce známé z vlajky Argentiny. Po stranách jsou 2 sloupy, na scéně jsou k dispozic 2 pohyblivé plošiny, které se samostatně dají použít jako pódium pro Magaldiho, oddělené místnosti manželů Peronových, vlakové kupé.

Hudba je daná, přebásnění Michaela Prostějovského kvalitní. Nebudu to tady srovnávat s Bryanovým překladem.

Světla dobrá, ale od Sibyly to musím hodnotit přísněji, moc jste se nevytáhli, ale velmi světla dopomohla atmosféře při „Posledním projevu“.

Zpěv Radky Fišarové byl výborný, ne všichni jsou asi na její styl zpěvu a hlas zvyklí, ale mně to nevadí. Po herecké stránce to bylo opravdu velmi dobré, je co hrát. Fantastická je proměna z 15 leté dívky, s typickými gesty do naprosto vyčerpané ženy, se strhaným výrazem ve tváři. Jakési recitování místo zpěvu u Karla Rodena není, co bych u muzikálu, kde je zpěv důležitou součástí to, s čím bych měl být spokojený. Milým zpříjemněním byl pěvecký projev Peronovy milenky Petry Koskové. Pěvecky si byl velmi jistý Ondřej Izdný, herecky velmi přesvědčivý, tleskám.

Shrnutí – představení se mi líbilo! Je vidět, že i s málem se dá udělat hodně. Představení stálo na postavě Che a Evitě, avšak poněkud se mi zdálo, že celé představení nejsou sami o sobě schopni utáhnout.