Legenda jménem HOLMES, 24. 11. 2018 - 15:00, Hudební divadlo v Karlíně, Praha

LEGENDA JMÉNEM HOLMES

Hudební divadlo Karlín se pro zahájení letošní divadelní sezony rozhodlo pro nastudování nového původního českého muzikálu, jehož hudbu, text i libreto napsal Ondřej Gregor Brzobohatý, již nyní mohu napsat, že se jedná o energickou show, závěr první poloviny je poněkud upovídaný a ztrácí tempo, o to lepší je pak druhá polovina díla. Je to muzikál se vší parádou – zpěv, mluvené slovo, tanec početného company! V díle je 6 sólových dvourolí a 20 členů company, 10 párů.

Začátkem je nutné podotknout, že představení není žádná detektivkou. Na začátku vidíme na scéně dům vydavatele Virgila Cromwella, před ním na scéně sedí za stolem spisovatel Arthur Conan Doyle, jak dopisuje pár posledních řádků nové knihy. Změna - jsme ve věži Big Benu, kde se snaží profesor Moriarty dokončit svůj zkázonosný přístroj – výbušniny nakonec nevybuchnou. Ve velkém čísle vidíme, jak u stropu visí svázaný Sherlock Holmes, který jej v následné potyčce odzbrojí, vysype mu náboje a Moriarty jej pak nakonec nezastřelí. Do toho vbíhá inspektor Lestrade – hra s počty schodů – jej jich 200, je udýchán, ještě že je prý bral po dvou. Pak hra s ozvěnou – něco křičí, pak zase idioti, a v echu je idiote.  Vyhrává, ale ztrácí srdce Irene Adlerové, což vadí čtenářům jeho děl, ale samozřejmě i vydavateli Cromwellovi.

Dostáváme se do domu Holmese, kde žije spolu s Watsonem a jeho ženou, která je také hospodyní. Holmes dostává milostný dopis, který mu paní Watsonová vytrhne z rukou a nechce mu jej vrátit. Tak ji omámí konopím a ona pak uvolněná bez jakéhokoliv bránění dopis vydává – spíš jej vezme sám. – Vidíme tedy, že Sherlock Holmes je velmi sebejistý vyšetřovatel. V naprostém kontrastu s ním je jeho samotný stvořitel – spisovatel Conan Doyle – je příběhy Holmese již velmi unavený, vyřízený, nesnáší toho „narkomana“, jak jej sám označí, má ráda i jeho stážistka Louisa Hawkinsová, kterou s neúspěchem miluje, chce s tím vším skoncovat, ale nedaří se to, tlačí na něj vydavatel, ale také obdivovatelé jeho díla – čtenáři. Doyle dokonce podstoupí i hypnózu, kterou provede jeho přítel doktor Sigmund Freud, a tak v psychedelické scéně na pláži se rozhodne, že s Holmesem skončí.

První polovina je spíše o Holmesovi.

Ve druhé polovině vidíme jak pod tlakem Doyle píše další řádky o Holmesovi. Jsme v přístavišti Holmesovi se dále daří – dokáže kdekoho přeprat – velmi chytře jsou znázorněny jeho myšlenkové pochody – vezmu cigaretu, popálím jej, během 2 vteřin vezmu prkno a přerazím jej o protivníkovu hlavu atp. Zastaví se děj a pak spoty se jde po jednotlivých oblastech. Super. V Holmesovi se objevují náznaky nejistoty a nemyslí si, že je schopen dopadnou Moriartyho do toho přichází s prosbou inspektor Lestrade – který působením na city synů synů, synů synů synů atp. Holmese přesvědčí k další spolupráci. Následuje vyznání touhy Lestrada „Být jako on“.

Následuje vtipný výstup Holmese a paní Hudsonové, která si myslí, že jí Holmes vyznává láskua.(Devastuj mě, nič!)

V druhé polovině dojde ke splynutí dějů do 1 oblasti – do Rakouska, než tam však naši hrdinové odjedou, jsme na nádraží, kde čekají na příjezd, Holmes má čas se převléknout do jednoho ze svých kostýmů – Noviny jsou písmo svaté. A jedeme vlakem do Rakouska, případně Raichenbašských vodopádů, kam Holmes míří s Watsonem a slečnou Adlerovou a vydavatelem na knižní veletrh. A v protějším příběhu jedou v kupé Holmes, převlečený za vousatého žida s Dr. Watsonem, který si jej splete s dámou – vtipný výstup. Dále pak jeho milá Irene, kterou má ve svých rukách profesor Moriarty, který bude otevírat svou vodní elektrárnu.

Jsme v Rakousku na úžasném bále, všichni tančí, dovádí, (Glanc a třída) dokonce sama Sissi je přítomná. Moriarty je opět ve při s Holmesem, opět je odzbrojen (opět vysypán zásobník) při tanci s převlečeným Holmesem za jódlujícího Bavoráka (Jódlóiý jodó). Zoufalý Moriarty chce zabít Sissi, nakonec dochází k fatálnímu závěru – Holmes i profesor spolu bojují, vyšplhají na okraj vodopádů, odkud padají do hlubin a už se nevynoří – tím končí příběh mezi knižními postavami. Arthur Conan Doyle skoncuje se svým problémem v podobě dokonalého, ale již pro něj únavného, Holmese a sám je pasován na sira a spolu s milovanou Louisou kráčí dále do života.

To bysme měli zhruba děj.

Ondřej Brzobohatý předvedl široký hudební rejstřík přes jazz, rap a pop ve 2. hudebním čísle (Analýza), nevyhýbá se tangu (Devastuj mě, nič), ani tónům židovské hudby (klarinety – scéna ve vlaku). Pan Brzobohatý je také autorem textů a libreta, které je napsané krásnou češtinou, vulgarismy jsou elegantně opsané, za pozornost stojí také velmi zpěvné texty, to vše je okořeněno milým humorem, který nesklouzává k trapnostem, což je obrovský plus, moc často se u původních českých muzikálů bohužel, neobjevuje. V programu se píše, že na představení pracoval min. 2 roky, dílo si nechal posvětit samotným Johnem Canderem, autorem muzikálů Chicago a Cabaret, a ta práce je za tím vším vidět. Vyloženě hit na první dobrou jsem nezaznamenal, nemám v hlavně žádnou melodii, kterou bych si broukal cestou domů, možná jsem jen už otupělý, ale obrovským pozitivem je to, že hudba pana Brzobohatého není tím „déja eccoute" – již slyšené, na rozdíl od pana Davida, jedná se nové dílo, které několika momenty jen odkazuje na ostatní muzikálové, zahraniční kusy, ano, Legenda jménem Holmes se nebere příliš vážně, na hudbu z Mary Poppins – Spoonfull of Sugar, chcete-li Vozkův překlad Když si dáš lžičku cukru, nebo charakteristické tóny z Fantoma Opery, kdy představitel profesora se melodií směje, nezapomene na tváři přidržet neodmyslitelnou masku Fantoma.

Režisér Gabriel Barre spolu s Brzobohatým vytvořili představení, které nemá slepé uličky, zbytečné charaktery a jde po jádru věci s přirozeně plynoucím dějem. Zajímavé a povedené je pojetí prolínání obou světů. O důstojnou atmosféru se postaral light designer Pavel Dautovský – nešetří se spoty, ponurými londýnskými uličkami, či úžasném světle na plese.

Triky připravil Jaroslav Kunc, bojové scény měl na starosti Norbert Bidrman – zajímavé bylo sledovat boj Moriartyho a Holmese na plese, kdy k šermu používaly i vlajky na tyčích.

Kostýmy navrhla Kristina Záveská. U představitele Holmese / Doyla se nebojí pánských obleků, plášťů, županů, pro Holmese typických károvaných kalhot, všímám si i detailů a to poutka pro zachycení dýmky. Záveská pracuje s celou řadou uniform – dámské s chocholy při sólovce inspektora v 2. polovině, nebo číšnické oblečení. Zaujalo mě, jak si pohrála si montérkami a svářečskými brýlemi profesorových pomocníků – připomínali mi animované Mimoně. Paní Záveská se nebála ani experimentovat, profesorova vybavila jakýmsi návlkem – přístrojem na levé ruce,

U Lestrada se nebála do chocolu v čepici zakomponovat pyrotechnický efekt. Zcela odpovídající bylo dobové oblečení v psychedelické scéně na pláži, kdy byl i pěkně využit nafukovací míč – jako hračka, ale i jako náznak těhotenského břicha představitelky. Za zvláštní pozornost stojí scéna plesu – bílo zlaté kostýmy, s řadou vlasových dekorací v parukách dam. Každá osoba má svůj styl. Moriardy vždy v černém, Irene je rudá, paní Hudsonová v tlumených barvách s dominancí zelené atp.

Za důležitou zmínku stojí scéna, kterou představila Michaela Horáčková Hořejší – po střízlivé scéně v muzikálu Bonnie & Clyde Franka Wildhorna na scéně téhož divadla pracuje s 5 štíty – znázorňující přízemí a patro, a zaleží na otočení – jednou jako venkovní fasády, podruhé jako vnitřky buď Holmesova, nebo Doylova domu, kde jsou patra, knihovnami, vždy podepřena masivními spirálově točitými sloupy, nikdy nechybí schodiště, či se štíty spojí a jsme uvnitř rezidence vydavatele Cromwella. Při hypnóze jsme na zahradě doktora Freuda, kde vytvořila kovový altánek, doplněný zelení, zapomenout se nedá ani na dominantní strom v 2. polovině představení. Projekce velmi decentně a stylově dotvářejí prostředí Londýna, úvodní interiér Big Benu s dominantní polovinou ciferníku v zadní části scény, Baker Street, doků, nádraží.

Co se týče hodnocení představitelů musím začít u company, která je v uvedeném díle početná – 10 párů, na které je radost se koukat, tančí s plným nasazením, také hrají, dokonce mají i mluvené výstupy. Velmi se mi líbí atmosféra v kavárně (Vás já znám), neustále se něco děje, číšníci obsluhují, Irena okřikuje orchestr, který dramatizuje Moriartyho jméno při jeho vyslovení (ano, i orchestr v muzikálu hraju opravu naživo) atp. Musím zdůraznit, že choreografka Karen Sieber, která má za sebou působení i v New Yorku, připravila vskutku nádherná muzikálová čísla. Už začátek – Inferno, nebo tanec v Docích – nebojí se irských tanců – Flatley hadr, či scéna Plesu – všechny stojí za pozornost a velmi se mi líbily.

V sobotu vystoupili Jan Urban, Jakub Šlégr, Václav Procházka, Ivo Hrbáč, dále David Bouša, Lukáš Kellner, v epizodní roli Drobka se představil Jan Filipínský.

Hlavní role se zhostil brněnský Lukáš Janota, na scéně je téměř pořád a nezbývá než zatleskat a poděkovat, jak s velkou rolí naložil – bravurně zpívá, velmi dobře si poradil i s jódlováním, a není tajemstvím, že role byla psaná jeho alternaci Vojtovi Dykovi na tělo. Janota je velmi hravý, vtipný – dokáže si vtip skvěle načasovat, je roztomilý – při obdržení dopisu od Irene – podlamují se mu kolena. Perfektně odděluje obě postavy – Sherlocka i Arthura. Akorát mě celkem nudil závěr první poloviny, mohl by zde trošku více zapracovat.

Denny Ratajský se zhostil rolí Dr. Sigmunda Freuda a Dr. Johna Watsona – Ratajský velmi dobře tančí, velmi jistě zpívá, a role přítele hlavního představitele mu vyloženě sedí, skvěle jej doplňuje. Vzpomínám na „Oči se vám klíží, víčka jsou těžká“ – typicky po zemanovsku (hlasem M. Zemana), skvěle Janotu doplňuje.

Hlavní ženskou dvojroli odehrála a odzpívala Kristýna Daňhelová (Louisa Hawkinsová, Irene Adlerová) - jsem rád, že se brněnská kvalita pomalu přesouvá do Prahy, ale Kristýna mě svým působením zatím nepřesvědčila, možná je to jen rolí. Daňhelková má však zajímavou barvu hlasu, herecky jistá, s tím zpěvem – nevim.

Velmi mě překvapil, mně neznámý, Jan Sklenář, jako vydavatel Virgil Cromwell – typický podnikatel, který jde přes mrtvoly za svým ziskem, ale také jako Profesor Moriarty – vždy v typicky černé – správně úlisný, slizký, dominantní, avšak vždy a neustále pokořený. Sklenář dokázal velmi dobře provést jisté šílenství, odvázanost.

Obsazení Jaromíra Dulavy do role Inspektora Lestrada bylo zárukou jisté zábavy – už jeho příchod na scénu – kdy při zdolávání podia si uvědomí, že kousek od něj jsou schody. Ve druhé polovině má proslov k Holmesovi, aby bojoval proti „zlu“, aby z toho činu mohli čerpat nekonečné generace synů, synové synů, synů…Dulava humor podává s jistotou sobě vlastní.

A jako poslední představitelka – paní Hudsonová se představila Jaroslava Kretschmerová, jejíž role je spíše do počtu, slouží pro odlehčení. Čekal jsem , že to bude taková ta teta, která do všeho mluví a v podstatě obtěžuje – rozsah role je však milosrdný - v první polovině v podstatě si chce přečíst „milostný“ dopis, ale Holmes jí jej vytrhne, protože je soukromý. Ta mu však oponuje tím, že mu pere spodky, ty jsou také soukromé, ale kde si je špiní, vědět nesmí?! Kretschmerová se pak objeví až v druhé půlce, kdy vyhlíží návštěvu a pak znova vejde do pokoje, protože si Holmes myslí, že přišla jeho milovaná – a tak je v tomto milém nedorozumění Hudsonová miláčkem publika – zhulíme se a zarošťačíme si! Kretschmerová drží humor na dobré úrovni, nepřehrává, pěvecky výborná a obsazení bylo dobrou volbou. Ještě se s ní v závěru setkáváme v roli královny, která pasuje Doyla na sira.

Dále je v programu uveden a na scéně asi 2x se vyskytne pes – Gladstone, mi přišel úplně mimo mísu a ještě ho navlíknou jako pavouka!?

Představení dirigoval Chuhei Iwasaki, který měl na starosti i celkové hudební nastudování

Představení má v hlavičce uvedeno „Kultovní muzikál“, to zda bude kultovní ukáže až čas, ale jedno je jasné už teď, že po dlouhé době vznikl pěkný český muzikál, kde je vidět kus práce a patří k tomu lepšímu, co v poslední době v České republice vzniklo.