Muž se železnou maskou, 15. 9. 2018, 14:00, Divadlo Broadway, Praha

Sobotní představení muzikálu Michala Davida „Muž se železnou maskou“ je celkem nudným recyklátem již slyšeného a viděného, ale dle reakcí obecenstva to OPĚT fungovalo. Opět byl standing ovation, i když potlesky během představení byly poněkud vlažné. Divadlo tak zůstalo zacykleno ve Francii období Ludvíka XIII. (Tři mušketýři) a XIV. (Angelika, a právě probíraný Muž se železnou …).

Byl jsem na Broadwayi cca po 5 letech (naposledy Klíč králů 18.5.2013), mrzí mě, že jsem nestihnul muzikál Mata Hari, ale Mýdlový princ mě neláká a reprízy Kleopatry, Angeliky, Tří mušketýrů mě již neoslovují, viděl jsem je několikrát. Pro mě nové zděšení, že se ve foyer vyřvává jak na lesy, že čísla sedadel 13 a výše chodí vpravo a pak o přestávce se vyřvává, že již proběhlo 3. zvonění, sorry, byl jsem ve foyer, ale neslyšel jsem ani jedno. Chyba asi někde jinde. Ale nic se v interiéru za ty roky nezměnilo, jen na sedadlech přibyly návleky od půlky opěradel. A navíc, a to mě tedy už celkem vytáčelo, tak byl hluk, který do sálu doléhal z foyer, od bavícího se personálu během představení. No a pan fotograf při vstupu opět fotí lidi, hotové fotky pak za 50,- při odchodu si může dotyčný zakoupit. Proč proboha??? Ne!

Musím se přiznat, že jsem pozapomněl na informaci, kdo představení režíroval a stavěl choreografie, přeci jen premiéra byla již 1. 11. 2017, ale po pár pohybech company, mi bylo ihned jasné, že choreografie jsou dílem Libora Vaculíka – stále totožné pohyby, pan Vaculík se tu také staví do pozice libretisty, spolutvůrce scénáře, light designera a samozřejmě režiséra.

V úvodu jsem se zmínil o recyklaci, ono celé zpracování trochu splývá s Angelikou, Třemi mušketýry – to je samý Ludvík, mušketýři, dámy, nádherné kostýmy – nechápu, že může pan Roman Šolc, kostýmní výtvarník ještě něčím překvapit, zdá se mi toto téma na jevišti Divadla Broadway již vyčerpané ale ne – velmi povedené dobové kostýmy, vyzdvihnout musím kostým šaška, nádherné pláště – bílo-zlatý a černý krále Ludvíka XIV., dále kostýmy Pierota a Kolombíny během divadla na divadle.

Teď se pojďme zaměřit na hudební recykláty autora hudby Michala Davida.

Celkem zdařilá byla úvodní píseň krále „Já jsem král“ s osvěžujícím refrénem, ale pak se v mezihře přidalo jakési elektrické sólo na klávesy – no tóny jak z 80. let typu Discopříběh. Další recyklát – píseň „Jediná“ ze Tří mušketýrů se objevuje i ve zde hodnoceném muzikálu – „Jediná“ – jako duet královny Anny a D´Artagnana, samozřejmě s textem pro Muže se žel. … Na Angeliku jsem si zase vzpomněl při sólovce opět královny Anny Rakouské, když zjistí, že její druhý syn stále žije – „Já, můj Bože, tebe vzývám“ se velmi výrazně podobá nápěvu z Angeliky „Doufám, že mi sílu Bůh dá“. Otázka je, zda role královny byla původně obsažená, zdá se, že když se objevila velká hvězda, rozuměj Helena Vondráčková, tak se obsadí, ať si lidé přijdou na své, ale co bude zpívat a hrát? Na rychlo? Něco se přepíše a nikdo si ničeho nevšimne… Asi… Další píseň D´Artagnana – „Tu sílu vládnout“, tak v části „Tu sílu vládnout, až najde král, i já pak můžu jeho ctít a lépe znát.“  mně výrazně připomněly tóny dokonce z představení Jekyll & Hyde od Franka Wildhorna hit „To je ta chvíle“, konkrétně pasáž českého libreta: „Všechny ty roky a svoje soky přesvědčím…“. Je tedy zřejmé, že na 2 a půl hodinové představení už pan David nestačí, proto jsou navíc do díla zapracovány písně Bryana Adamse – konkrétně All For Love – s tím jsme již měli čest ve Třech mušketýrech, ale to nestačí, přidala se ještě jedno zahraničního autora „Everything I Do I Do It For You“.

Konkrétně se mi líbily písně zpívané Králem Ludvíkem XIV. , resp. Filipem – „Tak Bože masku sejmi mou“, „Černá a bílá“, kterou interpretují Louisa, Král a jako přízrak Raul, a musím velmi vyzdvihnout hudební motiv plesu a terčet, které Davidovi jdou, „Vítá nás Adonaj“ – terčet Louisy, Krále a Raula  s úžasnou gradací, ale hity se nejspíš nestanou, pokud již je o hitu řeč, pak bohužel není Davidův (viz výše).

Osvědčení autoři do party přibrali i textaře Lou Fanánka Hagena. Povedený text i melodie jsou u bouřícího se davu „My máme hlad“, píseň mohla být delší, pro ještě výstižnější popis situace lidů, více gradovat, více pracovat s davem. Povedla se také „Láska má tě napořád“ - …láska nemá sólo… - duet Krále s Louisou. Často mě rozesmávaly některé obraty (část ponaučující – „Z tarotu jsem znám co blázen, po francouzsky foul“, pasáž Fuqueta: „…a taky státní úředník“, tady mi už chybělo jen „utržený sluchátko, taky jedno zvířátko“, chjo.).

Texty s přízvukem na druhé době, poněkud zvláštní větné konstrukce: „Má snad král váš právo, trápit míň se zprávou“, nebo za uši tahající: „Jak kozel pro svou petržel, bohužel“. To nejde přetextovat, nikdo neměl připomínky? Každopádně převažují texty, které absolutně neposouvají v ději, možná je to záměr, protože v podstatě nebylo o čem hrát a sólovkami nám jednotlivé role oznamovali, co už víme odjakživa (Šašek – že si může říkat, co chce; Fouquet – že je státní úředník a já nevím, co ještě). K orientaci v ději autoři dopomohli dopsáním mluvených pasáží, jak se na správný muzikál sluší a patří – autoři scénáře Michal Suchánek s Richardem Genzerem a s přispěním Libora Vaculíka snaží rozehrát několik dějových linek, které si myslím mají své mezery a lepší propracovaností tak dílo skutečně naplnit příběhem, ne jej protahovat nudnou vatou (píseň Šaška či píseň Cecile – Muž je duše křehká).

Základní dějovou linkou je rozmařilý život arogantního krále Ludvíka XIV., který opovrhuje svou manželkou, užívá si s milenkami, radost mu však kazí nespokojený lid, který by jej mohl z trůnu odstranit. Jako stín se tu vznáší jeho dvojče, o němž ví jen on a jeho tajemník Fuquet, v průběhu děje se o existenci obou chlapců zmiňuje i Aramis a je tedy nutné vězněného bratra osvobodit a vyměnit s nelítostným Ludvíkem.

Vidíme vztah Ludvíkovy ženy Marie Terezy – která touží po králově lásce, je však opovrhována. Děj se točí i o vtahu Ludvíka s jeho milenkami a tím se dostáváme k roli Louisy, která miluje Raula, avšak král v něm vidí přítěž, pošle jej do války, odkud se již chlapec nevrátí a cesta k Louise je tak otevřená.

Významný vztah je tu mušketýrů ke králi – jejich oddanost, ale zároveň soucit s lidem a touhou změnit panovníka. Do toho tu je vykreslen milenecký, vztah D´Artagnana a královny Anny Rakouské, ze kterého vyplynuly 2 děti – král Ludvík a dvojče Filip.

Scéna Jaroslava Milfajta je chytře jednoduchá – prosté sloupy, které evokují zahradu, stěny místností, i přesto že je scéna minimalistická nechápu dlouhé zatmívačky. Představení je bez přidaných dotáček, až na postavu Ludvíka, kdy královna Anna přemýšlí o tom, jaký by mohl být Filip král, kdyby dostal šanci, a zjevení Raula, při písni Athose a Louisy po obdržení zprávy o jeho skonu.

Jevišti dominují 2 poloviny obrovské železné masky, jejímž spojením vzniká celá maska a pokud se otočí, vidíme vězení. Další výrazná maska byla v zadní části jeviště – zlatá maska (krále) Slunce s paprsky (velmi povedené, každý paprsek jiný, má i podobu francouzské královské lilie), a tato střední část byla otočná a ve významných případech se otáčela na šedou, aby králi připomenula, že není sám, že má tajemství.

Představení začalo uvězněním Filipa do žaláře, které představovala obrovská železná maska. Pokud se otočila a byly její 2 poloviny spojeny, tvořily mřížoví, ale po celou dobu představení dominovaly pravé a levé scéně.

Příběh – narodili se 2 synové, král Ludvík XIV. vydal nařízení, aby se o Filipovi nikdo nedozvěděl, vyrůstal na venkově, a jelikož se velmi podobal králi, mohl by jej někdo rozpoznat, byl tedy uvězněn.

Dále se rozbíhá dějová linka týkající se královny, manželky krále Ludvíka XIV. – Marie Terezy, ona touží po lásce, náklonnosti svého muže, on jí však neskrývaně pohrdá, dokonce považoval za čest, pro ni, za nadlidský výkon, pro něj, s ní zplodit 2 děti.

Mezi vztahem syna a Marie Terezy a mušketýry se poněkud zmítá královna Anna Rakouská, matka Ludvíka a Filipa, která má obě děti s D´Artagnanem.

Páni mušketýři, Athos, Porthos a Aramis se na scéně objevují v pozicích starších pánů, kteří vzpomínají na to, co kdysi prožili (píseň „Staré časy“ - Richelieu, Buckingham, Mylady atp.)

Pozice Company je být nespokojeným davem, který nemá co jíst, zatímco stoly Louveru se prohýbají, davy se bouří, útočí na palác, na Bastilu – nepokoje však dává do pořádku D´Artagnan, který spolu s mušketýry dbají o jeho bezpečnost. Je navrženo odstranit krále, on jej za prvé jako mušketýr chrání, za druhé nechce zabít svého vlastního syna – to ale ostatní v tuto chvíli nevědí.

Dále jsme svědky, že Athos vychovává svého „synovce“ Raula, ty uvozovky jsou správně, má k němu vřelý vztah a jsme účastníky toho, jak je Raul zamilován do Louisy, která však padne do oka i králi. Král však neváhá a mladou lásku nelítostně zpřetrhá povolávacím rozkazem, Raul jde na jistou smrt. Louisa je volná, pro Ludvíka snadný cíl, ale ona je stále ve vzpomínkách na svou lásku, nakonec však skončí u dvora.

Lousina postava se objeví před koncem druhé poloviny, aby byly osudy dotaženy do konce, dozví se pravdu o Raulově smrti – povolání do nebezpečné bitvy, je naštvaná, neví jak dál, jako duch se zjevuje Raul a ona se oběsí. Překvapující je scéna, jak se celý dvůr účastní jejího pohřbu – chybí jakýkoliv náznak, jak se na dvoře měla, co cítila, celkem nelogické. Dále je v příběhu dovyprávěno, že ačkoliv je Ludvík jaký je, tak jí uspořádal důstojný pohřeb, protože dle jeho výnosu mají být sebevrazi zapraženi za koně a vláčeni cestami, nepohřbeni, hozeni na smetiště…

Napětí roste, dav se bouří, Athos jako člen povstalců – členů řádu se snaží krále odstranit, spolu s mušketýry dojde k prozrazení, že Filip má bratra, ten je osvobozen a přiveden k plánu výměny za skutečného krále.

Chystá se bál, král se převléká, obléká si zlatou zbroj, bílou šerpu, kterou mu však Šašek polije vínem, musí si ji tedy vyměnit za modrou. Na bále dojde k výměně Ludvíka a Filipa, Fouquet, který věděl, že král měl na sobě bílou šerpu, tak mluví s králem – tedy nyní s Filipem a v nastalé situaci král na nic nečeká, chce po Filipovi vystřelit, když v tom mu srazí ruku jeho matka a kulka zasáhne D´Artagnana – má to šokovat, končit v slzách, leč to tak nevyzní, není zde natolik ukázán cit, je jen tušený mezi královnou a ním a navíc, polovina divadla všem sděluje, jak se lekla a že ránu vůbec nečekala… a než se obecenstvo zklidní je již polovina písně za námi. D´Artagnan tedy umírá v náručí své lásky – královny Anna, Ludvík končí ve vězení – v kulise masky/vězení.

VÝKONY:

Musím vyzdvihnout představitele titulní dvojrole krále Ludvíka XIV. a Filipa – Jana Kopečného. Výborně odděluje obě polohy. Král – pohrdající vlastní ženou, poddanými, tajemníkem Fuquetem, vlastní matkou, v podstatě vším. Zcela arogantní, velký člověk, který si velmi dobře uvědomuje svou sílu a moc. Jeho naprostá bezcitnost – odvolání Raula na jistou smrt, získání Luisy a ryzí ukázka naprosté nelítosti bylo pohrávání si se smyčkou, na které se Lusia oběsila.

Kdežto Filip – pravý opak, velmi ohleduplný, škoda však, že role Filipa je malého rozsahu, v podstatě jedna sólovka v masce, pak „učení“, aby byl jako král – bezohledný, uměl zacházet s kordem, a pak až závěrečná scéna, kdy je dosazen na trůn. Kopečný velmi dobře hraje, nezapomíná gestikulovat, má hlasové nuance, pěvecky naprosto dokonalý.

Role 3 mušketýrů - D´Artagnan – Josef Štágr – dobrý výkon, starostlivý, hlasový projev pěkný, akorát začátky vždy poněkud „ostré“, agresivní téměř neposlouchatelné.

Athos – Bohouš Josef – pohodový člověk, výstupy, rádoby truchlení nad ztrátou Raula, typ hodný „strýček“. Porthos – komická figura, prvoplánově obsazena činoherci – při objevení Václava Svobody na scéně davy šeptaly „Lumír Nykl“ a bylo vymalováno. Byl tak vítaným bavičem – narážky na sex, na vztah, utahování si z něj ostatními mušketýry, protože Cecil by mohla být jeho vnučka atp. Role Aramise se zhostil s velmi jistým hlasovým a hereckým projevem pan Oldřich Kříž.

Královna Anna Rakouská – Iva Marešová – snad jen do počtu, aby byl v představení alespoň nějaký ženský prvek. Starostlivá matka, snažící se syna omlouvat, ale sama pozná, co z něj vyrostlo. Měla poměr s D´Artagnanenm a sama objeví, že má ještě jednoho syna, netušila, že druhé dítě nezemřelo. Marešová byla pěvecky výborná, ale v podstatě neměla co hrát.

Alžbeta Bartošová jako mladá zamilovaná Louisa a loutka krále – moc pěkný pěvecký výkon, zcela si jistá ve všem, co dělala. Jejím partnerem byl Raul – Josef Vágner – postava do počtu, škoda že milostný příběh nebyl více vykreslen, objevil se vlastně  jen s Louisou, pak výstup s mušketýry, tažení na smrt a pak se zjevoval, jako mrtvý – to jsem protáčel oči až neskutečně – opět zjevení se mrtvého (Monte Cristo – abbé Faria, Hubert v Golemovi, Dorotka v Katu Mydláři). Jeho životní příběh byl odvyprávěn pár výstupy během první třetiny první poloviny, pak se vrací.

V ostatních rolích jsme viděli Martina Šemíka, jako Fuqueta – velké překvapení, původně pouhý člen  company se vypracoval do sólových rolí a musím říct, že zpívá velmi dobře. Herecky nevybočoval z role státního úředníka – alespoň někoho, kdo má rozum ve Francii.

Šašek – Martin Schreiner – hezky zazpíváno, ale role se mi zdála naprosto zbytečná, nebo jestli bylo záměrem mermomocí obsadit i pana Laufera, a tak se mu něco do dílka připíše? Marie Tereza – Leona Černá Stříbrná – odstrkovaná žena Ludvíka – hrála skleslou ženou, každé odstrčení, ublížení ze strany krále jsem ji věřil. Milý byl zvonivý hlas Nelly Řehořové, v roli Cecile, která se vlastně v příběhu vyskytuje jen pro to, aby nám sdělila cosi o žárlivosti a samozřejmě, aby byla co k čemu, tak dopomůže v příběhu tím, že šije na zámku a dokáže vyrobit zcela totožný kostým, který má mít na bále král, tedy i Filip.

Double Ludvík XIV. Odehrál Marek Lhotský, tleskám nápadu přítomnosti obou králů na scéně, ze zadu vážně nešlo rozeznat, kdo je kdo. A důležité obsazení Company - Nicole Seidlerová, Lenka Návorková, Dorota Pauliková, Jana Sochůrková, Dominik Jandus, Jakub Šimůnek, Martin Hucl, Marek Hofman.

Company tančila co mohla, musím říct, že se mi velmi líbilo provedení plesu, nevím, na kolik se mohl na choreografiích podílet Marek Lhotský, ale za ples má představení jedničku.

SHRNUTÍ

Zdá se, že nikterak významně se představení do historie českých muzikálů nezapíše. Chybí výrazný hit, a pokud už je, tak bohužel není Davidův. Sází se na mladé tváře známé z televizních obrazovek a talentových soutěží, jak je dobrým zvykem, zde však musím říct, že „omladina“ dala představení energii, to ovšem již, bohužel, neplatí o obsazení starých dobrý umělců z Broadwaye a přátel producentů, protože účty se musí platit a muzikál je pravidelný příjmem, tak proč si mezi sebou vzájemně nepomoct. Company tančila, co mohla, musím zopakovat, že mi velmi líbilo provedení plesu, nevím, na kolik se mohl na choreografiích podílet Marek Lhotský, ale za ples má představení jendičku. Trošku celá atmosféra v divadle na mě působila, dělej, postupuj na místo, o přestávce se nezdržuj, tady máš jakýsi program a vypadni. Á propos, program – býval silnější, obsahoval více fotek, více informací a hlavně více sponzorů. Děje se snad něco?